tlapka: Já se pořád nemůžu zbavit dojmu, že hodně lidem znechutí sportování to, jak se na školách vede tělocvik. Tam jde o výkon, ne o zábavu. Někdy spíš o přežití než o výkon... Dokud jsem byla na gymplu, tak ano, ani mě nenapadlo se ještě odpoledne nějak více hýbat. Občas nějaký ten výlet o víkendu, ale žádný vyložený sport. Až když jsem vypadla z gymplu, začala jsem chodit na tenis a začalo mě to neskutečně bavit. Nikdo mě nebuzeroval, neměla jsem pocit, že to kazím svému družstvu, když je mi nějaký den špatně, tak se nemusím přemáhat, ale můžu jít až další den nebo si dát něco lehčího... A loni na podzim jsem začala chodit na jumping, bosu a takové věci... a najednou se na to cvičení těším a dokonce nadávám, když se lekce pro malý počet přihlášených zruší.
Je to myslím často v tom, jestli má člověk výběr. Ne hýbat se x nehýbat se, ale jak se hýbat a případně taky s kým (co si budem povídat, ve dvou se to často táhne líp). To myslím, že je jádro pudla u všech, zdravých i handicapovaných. Ale je skvělé, když to lidi baví.