Nedávno jsem objevila jeden článek, který vyprávěl o partě mladých lidí, kteří jeli spolu se dvěma vozíčkáři na dobrodružnou cestu Tichomořím. Nebáli se a vyrazili trabantem. Možná se teď ptáte,jak se tohle dá zvládnout. Tak přesně nad tímhle jsem se zamyslela také....
.... Někteří lidé si myslí, že vozíčkáři mají i mentální handicap a podle toho se k člověku také chovají. Ale proč? Copak každý, kdo sedí na kolečkovém křesle nemyslí, a vše za něj musí řešit doprovod? Z osobní zkušenosti vím, že taková situace není zrovna příjemná. Stejné je to i se sportem. Spousta lidí má pocit, že handicapovaní nemohou sportovat nebo provozovat jakékoli jiné adrenalinové aktivity. Když se nad tím ale zamyslím, proč by nemohli? Vždyť vozíčkář je úplně normální člověk, akorát s tím rozdílem, že místo nohou používá kolečka. Je to jiné? Jasně, že ne. Člověk zůstává stejný. V dnešní době je možné si vyzkoušet mnoho sportů. Například lukostřelbu, sjíždění řeky na raftu nebo třeba lyžování, protože s vozíčkem v zimě není nejjednodušší pořízení a monoski, což jsou speciálně upravené lyže pro vozíčkáře, jsou tak příležitostí, jak se dostat na hory.K těmhle případům patří i již zmiňovaná cesta trabantem nebo dobrodružná cesta na handbiku (kolo upravené na ruční pohon). Aktivní sport je mnohdy lepší a zábavnější než neustálé sezení na vozíčku. Někdo může namítnout, že cena těchto pomůcek je docela vysoká. Ano, většinou tomu tak bývá. Tím se však nemusíme nechat odradit, protože sportovní pomůcky se dají půjčit. Většinou to však není nutné, neboť každý vozíčkář potřebuje své úpravy, a proto má pomůcku vyrobenou na míru. Já handbike sice nemám, ale občas na něm jezdím. Tak až potkáte třeba na cyklostezce někoho na třech kolech s ručním ovládáním, místo zvědavého pohledu se na něj raději usmějte, je to příjemnější
Ještě máte pocit, že vozíčkáři jsou jiní?
