Protože je teď aprílové počasí, napsala jsem líčení na téma "Po dešti".
Rozhlédnu se kolem sebe. Na listech kvetoucí pampelišky se lesknou kapky vody, které ještě před chvílí padaly z šedých dešťových mraků. Zpoza oblaků se na ně ale už začíná usmívat sluníčko. To svými paprsky šimrá celou krajinu. Všechno jako by náhle obživlo. Ptáci,kteří se schovávali před deštěm, najednou nasávají vlahý vánek a začínají trylkovat. Fialky se vytahují za slunečním světlema ukazují se světu v celé své kráse. Právě se nad nimi vznáší maličká beruška unášená slabými proudy vzduchu. Zanedlouho ji vítr uloží na lopuchový list, skoro jako do hedvábného polštáře. O něco později zde spatřím i hlemýždě. Zjišťuje,co se to děje a pomalu se klouže po smáčeném povrchu. Vystrkuje růžky a svýma drobnýma očima vytahujícíma se do všech stran pozoruje okolí. Za chvíli vyleze ven z ulity a raduje se z vlhka, které má tolik rád.
Vtom zahlédnu slabé zurčení potůčku za svými zády. Rázem mám úsměv na tváři. Přicházím blíž. U kamínku ležícím opodál se plazí ještěrka připomínající svou barvou čerstvě posečenou trávu. I petrklíče na druhé straně říčky mají pestřejší odstín žluté a usmívají se na celý svět. Z blízkého lesíku, kde vede také úzká cestička, se vznáší vodní pára, která jako by halila jeho blízké okolí do neprostupného pláště. Vydám se tam. Na zmíněné stezce leží kaluže připomínající velká zrcadla. V nich se blyští mohutné smrčky a borovice,které se mohou pyšnit svou velikostí. Jejich jehličnaté větve chrání hříbky před zvířecími labužníky, kdyby si snad na nich chtěl někdo pochutnat.
Mám pocit, že krajina po dešti vždy omládne, a proto jsou pro ni kapky bubnující na povrch planety velmi důležité.
