Časopis Vozíčkář před nedávnem spustil Literární minidílnu. Jedná se o soutěž, kam mohou handicapovaní lidé posílat své příspěvky na určitá témata, která se každý týden mění. Poslední námět padl do oka i mně, a tak si zde můžete přečíst moji pohádku. Tak ať se Vám líbí!
Vesnice štěstí
Přede mnou se objevilo cosi zeleného. Zpod na stranu nahrnutých rozcuchaných tmavých vlasů vykoukla dvě malá očka hnědé barvy. Tvarem se tenhle malý živočich podobal spíš hlávce zelí než nějaké živé bytosti. "Co tu děláš?" zeptalo se mě stvoření. "Ocitla jsem se tu náhodou a vlastně vůbec nevím, kde jsem a co mám dělat," odvětila jsem bezradně. Na spodní straně kulatého tělíčka se jako mávnutím kouzelného proutku objevily malé papučky a Hubert, jak se ten človíček jmenoval, mi nabídl, že mi ukáže svět zvaný Kolečkov.
Seděla jsem na něčem, co mělo čtyři kola. Na nich byla posazená zvláštní sedačka. Ze začátku jsem tomu zvláštnímu vozidlu nevěnovala pozornost. S Hubertem jsme se bez okolků vypravili do prvního nedalekého stavení. Měla zde bydlet čarodějnice Berta. Když jsme vstoupili do jejího příbytku, ocitli jsme se v místnosti podobající se chemické laboratoři. Všude samé zkumavky, kádinky a různé aparatury. "Co se tu děje?" zeptala jsem se opatrně, protože žena s kloboukem a apvoukem na bradě vypadala velmi přísně. Berta mi vysvětlila, že se zde snaží vynalézt léky na čáry mocného vládce Ignáce, který si vždy někoho vybere a pošle ho do téhle země. Každému pak dá nějakou přítěž. ano, už jsem tušila, co znamenají ta čtyři kolečka pode mnou.
S Bertou jsme se po krátkém povídání rozloučili a pokračovali do malého domečku pár kroků od nás. Zde měl bydlet Hubertův kamarád Vavřinec. Vypadal podobně jako modrý nafouklý balonek se dvěma velkýma očima. Ve své chaloupce se snažil sestrojit létající vozík, na kterém by se mohli začarovaní lidé rychleji přepravovat. Proto byla jeho dílnička plná kleští, , šroubků, drátků a jiného materiálu. Připadala jsem si spíš jako v továrně.
Po téhle milé návštěvě mi tedy Hubert oznámil, že bychom se mohli zajít podívat do posledního domečku na samém konci vesnice. Budova stála daleko od ostatních a byla obrostlá mechem. Vypadala staře, jako by se o ni dlouhá léta nikdo nestaral. Po cestě mi Hubert vyprávěl, že obr Evžen, který v zarostlém statku bydlí, umí ostatní zbavit kouzla vládce Ignáce. Zaklepali jsme na mohutné dřevěné dveře a po chvíli se ozvaly těžké kroky, vzápětí vyhlédl muž s velkým břichem nasoukaným do kostkované košile. "Co si přejete?" Zeptal se s nechápavým pohledem. Hubert mu povyprávěl náš příběh a starý pán odvětil, že budeme muset splnit tři úkoly. Zasadit strom štěstí, vykouzlit v celé vesnici radost a vytvořit nové přátelství. Souhlasili jsme.
Hned jak těžké dveře zapadly, pocítila jsem obavy. "Kde seženeme strom štěstí?" zeptala jsem se Huberta. Jeden roste nedaleko odtud, pojď, vypravíme se tam," odpověděl. Cesta trvala dlouho, ale stála za to. Strom štěstí zrovna kvetl. "Musíme utrhnout alespoň jeden kvítek," zavelel Hubert. "A jak se tam s tímto podivným křeslem dostaneme?" ptala jsem se sama sebe a podívala se do koruny stromu. Hubert našel řešení. U keře vedle onoho stromu leželo jakési prkno. Hubert k němu přivázal lano, které měl schované v kapse kalhot. Druhý konec pak upevnil za kola mého křesílka. Potom vyšplhal na nejbližší větev. Postavila jsem se na nově vyrobebou plošinu a Hubert mě usilovným taháním dostal k vytouženému květu. Zanedlouho jsme se tedy i s růžovým kvítkem vypravili na volné místo na okraji vesnice, kde jsme se rozhodli jej zasadit.
Květ jsme uložili do země a spokojeně jsme si lehli vedle něj, abychom si chvíli odpočinuli. Při pozorování bílých beránků na obloze jsem dostala nápad. "Mohli bychom zorganizovat nějakou společnou hru, při které by měli všichni kamarádi radost." navrhla jsem. Hubert se na mě podíval."Jak to myslíš?" zeptal se. "Hru, kterou by všichni zvládli. Co takhle házenou?"
"To by šlo." Hubert vstal. "Něco vymyslíme, pojď." řekl se zamyšlenou tváří. Zápas se uskutečnil na opuštěné louce za vesnicí. Zúčastnili se ho opravdu všichni. Byly sestaveny čtyři týmy. Skóre bylo do poslední chvíle vyrovnané, nakonec však zvítězil tým Sportovců. Hlavní ale bylo, že si tenhle sportovní zážitek všichni užili a spoustu radosti si odnesli vítězové i poražení.
Zbýval tedy poslední úkol, navázat přátelství. " Tenhle úkol už máme ale splněný! " zvolala jsem. S Hubertem se z nás stala nerozlučná dvojka. Nezbývalo, než se vydat za obrem Evženem, který by mě mohl vysvobodit. Když jsme měli vykročit na cestu, pochopila jsem, že se mi tam ale vůbec nechce. Proč? Protože za dobu strávenou v téhle neobyčejné zemi jsem zjistila, že žít naplno se dá, i když má člověk o čtyři kolečka navíc.
