Ranní vstávání je v tuhle dobu mezi školáky asi nejaktuálnější záležitost, protože všichni už se určitě nemohou dočkat, až začnou prázdniny. Teplo, sluníčko a hlavně pohoda. Proto vám dnes představím další fejeton.
Ranní vstávání. Tohle spojení nahání hrůzu asi každému školákovi, který musí den co den, od pondělí do pátku absolvovat kolotoč nepříjemných věcí začínající neméně příjemným zvoněním budíku a končícím usednutím do lavice a radostí z toho, že jsme to jednou zase přežili. Ale začněme od začátku. Budík. Ta věc, která každý den, tedy kromě víkendu, kdy má dovolenou, začne ve stanovený čas každé ráno neomylně vydávat ty své vysoké a lidskému uchu určitě velmi příjemné, zvuky. Po akci většinou nastává reakce, a proto často ihned po zahájení zvonění vylétne odkudsi z pod peřiny lidská ruka, která se snaží přimět budík k tomu, aby toho nechal. Ten se však jen tak nevzdává a zvoní dál. Potom zabere už jen to, že člověk vyleze z postele a přístroj lehkým, jemným pohybem vypne, protože budík je přece zvyklý na klidné jednání. Po tomhle však už nemá cenu lézt zpátky pod peřinu, a proto vyrážím na další misi směr koupelna. Po cestě mě ale čeká ještě několik dalších nástrah. Mezi ně patří například aktovka, o kterou velmi často zakopnu, protože leží uprostřed pokoje, tam, kam jsem ji včera dala, abych ji ráno nezapomněla, dále pak hromada sešitů, která se musí překročit čapím krokem. Všechno vrcholí dveřmi od koupelny, které se samy neotevřely, a proto si odnáším velkou bouli na čele. Nutno podotknout, že na to, že jsem cestu absolvovala se zavřenýma očima, ztráty nebyly moc velké. Jakmile si však umyji obličej studenou vodou, oči určitě poznají, že se spánkem je už doopravdy konec a prudce se otevřou. Jenže ze zrcadla na ně zírá nějaké monstrum podobající se pravěké příšeře zkřížené s ptákem druhu kakadu, neboť jeho chocholku na hlavě nic nesloží a svůj tvar udržuje za každých okolností. Ale co, dám se do upravování vzhledu a oblékání. Tahle část zabere asi největší množství času, a proto se rozhodnu vzdát vycházku na WC. Vždyť tam si můžu skočit během první hodiny. Stejné je to i se snídaní. ta se ale dá zvládnout jen ve chvílích, kdy se vyučující nedívá. To ale nevadí, raději budu riskovat poznámku za jídlo v hodině, než poznámku za pozdní příchod. A teď nastává ta nejlepší a zároveň nejakčnější část. Ano, hádáte správně, je to cesta, většinou na autobus, protože málo komu by se po ránu chtělo chodit pěšky nebo jezdit na kole. Jenže i autobus má své záporné stránky. Asi největší mínus je to, že nečeká. Kvůli tomuhle faktu se většinou poklidná ranní procházka mění v neřízený sprint, při kterém se jakési neznámé těleso řítí k autobusové zastávce rychlostí světla tak, že ostatní kolemjdoucí ani nestačí uhýbat. Ale to je v tu chvíli jedno, důležité je, že jsem stihla nastoupit. K mému úžasu však zjišťuji, že na mě nezbylo místo na sezení. Jak překvapivé. V tu chvíli se autobus rozjel. Konečně. Ke škole to trvá chvilku, ale tři minuty před osmou má člověk pocit, že čas ubíhá neskutečně rychle a autobus jede šnečím tempem. Kéž by aspoň trochu přidal! Hurá, školní budova už je na dohled. Při výstupu z onoho dopravního prostředku vznikne tlačenice, ale já jsem úspěšná, vystoupím jako první a nastává závod s časem aneb kdo přijde do školy včas. Asi ho zase prohraji, protože po minutí šatní skříňky, abych se nezdržovala, si mě, k mé smůle, všiml školník, kterého tenhle maraton, podle výrazu ve tváři, zcela určitě nadchl, a proto se snaží, aby všichni měli stejná pravidla. Ani já jsem se tedy nevyhnula jeho poznámce, která mi přikazovala, že musím nosit přezůvky. Takže další zdržení. Ale nevadí, aspoň mám ten pozdní příchod na koho svézt. Když konečně dorazím do třídy, zjišťuji, že vyučující tu ještě není. Vydechnu si. Projednou jsem to zase stihla.
Máte to stejně?
