Znáte to, jdete po chodníku a najednou pod vaší nohou vyskočí dlaždice, a pak další a další a další.... Máte ten pocit rádi? Spousta lidí, včetně mě, asi ne, takže jsem se rozhodla na tuhle záležitost dnes napsat článek :)
Oprava chodníku. Když se tohle, poslední dobou často používané, spojení objeví na ceduli u rozkopaného staveniště, kde kdysi byl pěkný chodník, na který si vzpomínají ale už jen pamětníci, většina lidí má radost, že budou moci řadu dalších let chodit po novém, udržovaném chodníku. Není tomu ale skutečně tak. V celém maratonu oprav je totiž hned několik zádrhelů. Například ten, že lidé v oranžových vestách pracují na principu panáčků v počítačových hrách. Dokud jim zadávající nedá pokyn, kam mají jít a kde a co mají dělat a pravidelně je nekontroluje, hotové není nic. Pokud kontrola není v dosahu, "panáčkové" se nejraději opírají o vhodně vysokou tyč, úměrnou jejich postavě, nejčastěji se tímto nejpoužívanějším nástrojem stávají hrábě, lopata nebo krumpáč. Jako další přichází na řadu věc, která se nedá ovlivnit, a proto se na ni dá celkem často a dobře vymlouvat. Ano,je to počasí. Když totiž prší, sněží, nebo je jakékoliv počasí, při kterém není přece možné pracovat, tak se do práce radši nejde vůbec, aby tam panáčci nemuseli nosit oranžové vestičky zbytečně a oslňovat tak touhle zářivou barvou řidiče jedoucí kolem. A když někdo namítne, jestli by se na tom nemohlo zapracovat další nebo předchozí den, aby byla práce rychleji hotová, většinou se mu dostane odpovědi, že je pevně stanovená pracovní doba a přesčasy nejsou placeny. Proč by taky měly být, v počítačových hrách je přeci taky uvedená určitá práce, která musí být hotová, než se postoupí do další úrovně, a ta se musí taky splnit jen do určitého času a ani o úroveň dřív nebo později. Proto se pak často stává, že na opravovaném chodníku člověk místo chůze skáče panáka. Jen ne klasicky, ale tak, aby se trefil na nově položenou dlaždici. A pak přijde ta dlouho očekávaná chvíle. Chodník je hotový! - poslední úroveň splněna! Všichni bychom si měli oddechnout, místo toho však s napětím čekáme, kdy se jaká dlaždice ukáže jako špatně položená a začne vyskakovat. V takovém případě si totiž můžeme pro změnu v reálu zahrát tu známou počítačovou hru, ve které postavička přeskakuje z jednoho políčka na druhé a nesmí spadnout mezi ně. Tuhle hru určitě většina lidské populace miluje, nejvíce si lidé užívají pocit křupajících a viklajících se čtverečků pod nohama a následné mokro v botách. Podobné to máme i my, co se pohybujeme pomocí čtyř koleček navíc. Jen o to mokro v botách jsme ochuzení. Ale to nám dané město většinou vynahradí paraglidingovým skokem, který zažijeme při najetí k dlaždičce, na které není na první pohled vidět, že není ta správná a proto se nám u ní zaseknou malá přední kolečka. Je to úžasný zážitek.